Žít v zahraničí a studovat u nás?

Myšlenky

I tak to muselo jít.

Několik dnů po úspěšném zakončení mého studijního života je na čase tu moji trnitou cestu trošku shrnout. Ještě před těmi několika dny bych tu asi pomlouvala své o dva roky mladší já, které mě v naprosté (slepé) euforii z bakalářských státnic zapsalo na magisterské studium (Metropolitní Unverzita, Anglophone Studies). Tolik nervů, tolik stresu, to nekonečný množství hodin strávených nad esejemi/učením/diplomkou, tolik odmítnutých pozvání, nevypitých piv, mám já to vůbec za potřebí? Jenom steží bych spočítala, kolikrát jsem si ten můj naprosto nepromyšlený plán vyčítala. Sem tam mi samozřejmě blesklo hlavou, že bych to prostě mohla ukončit a těch všech povinností a těžkého balvanu se raz dva zbavit. Jenže, jakmile já něco začnu, tak to prostě musím dokončit. A pak taky, co si budem, doma by mně za to medaili asi neudělili :).

Nic se však nevyrovná tomu pocitu, kdy člověk nakonec zvládne něco, co se mu na začátku zdálo jako naprosté SCI-FI. Doteď nechápu, jak jsem napsala diplomku, která prošla s celkem slušným hodnocením, ale jedno vím jistě, už nikdy nikdoucí ze mě nikdo nic takového nedostane.

Ale abych se vrátila k původnímu nadpisu. Jak to bylo s tou mou školou a životem v Dublinu? První semestr magistra jsem měla úspěšně za sebou a vydala jsem se na Erasmus do Dublinu. Erwan, se slovy „To znám tyhle Erasmy“, se tam vydal se mnou (o tomhle jsem se rozepisovala v prvním článku). Po devíti měsících jsem se musela na pár dní vrátit do Prahy a doplnit přibližně 6-7 zkoušek, které mi pražská univerzita za studium tady v Irsku neuznala. Tím jsem splnila druhý rok a nezbývalo než napsat diplomku a složit státnice. Bohužel nejsem ten typ, co je schopen vyšvihnout 60 stran za dva týdny, takže v podstatě celé léto 2017 padlo na moji slavnou práci. Následně prosinec a leden jsem strávila chozením do práce a učením na státnice po večerech a víkendech.

Představa, že už tento proces nebudu muset nikdy absolvovat mi málem explodovala tělo zevnitř.

Je jenom velkou neznámou, jak studium zužitkuji, možná taky ne. Ale jak říká babička, co se naučím nebo zažiju, mi nikdy nikdo neveme. A pak, nejlepší na všem jsou oslavy :).

  

You Might Also Like

1 Comment

  • Reply
    Michal
    Únor 9, 2018 at 4:33 pm

    Milá Lenicko, jako staly odběratel tvého občas edukativniho, občas zábavného občas cestovatelkeho a hlavně od srdíčka psaného bloku jsem Ti chtěl taky napsat něco od srdíčka a protože máš zítra ty dvacátý narozeniny tak bych si dovolil udělat toto srdceryvne okénko a rad bych zde vyjádřil ma srdečna blahopřání touto cestou.????….Dále bych se rad vyjádřil k blogu samotnému. Díky tomu ze té znám a znám tvé IT schopnosti tal už teď si posunula hranice nemožná na jiný level a jediný kdo by te tedka mohl predcit je moje Babicka v momentě kdy se naučí vytvořit printsreen? (samozřejmě vtipek nesměl chybět)…..Na závěr svého otevřeného dopisu bych rad vyjádřil svůj obdiv k tobě, ale bohužel nemám slov sbych ho dobře popsal ale věřím ze si to dokážeš představit?

    Lenicko všechno nejlepší ( doufám ze budu první a nejvíc cool typek s blahopřáním ?) a ještě jednou gratuluju moc.

    Tvůj věrný čtenář a kamarád Míša

  • Leave a Reply