Sigirya

Matylda – díl I.

Myšlenky Příběh

Jako v horkých letních dnech, kdy od časného rána slunce praží o sto šest, kdy si myslíme, že celý den bude přesně takový, jaký bylo ráno, tedy slunce bude svítit tak, že se před paprsky budeme marně schovávat do stínu s Kofolou v ruce. Kdy obloha je azurově modrá, že víc už to snad ani nejde a večer se pak konečně trochu zchladíme, ale ne moc, furt to bude tak akorát na kraťasy a možná v deset večer přihodíme mikinu, to aby nám u toho klábosení na zahrádce nebyla příliš velká zima. Jenže my do toho baru ani nedojdeme, protože on se ten večer zvrtne ještě dřív, než skončí odpoledne.

Na obloze začnou přibývat mraky, pozvolna jeden po druhým. To nic, z toho nic nebude, nalháváme si a dál sedíme na dece u vody a předstíráme, že se vůbec nic neděje a hlavně ani dít nebude. Jenže mraků přibývá čím dál víc a než se rozkoukáme, tak se přižene taková bouřka, že si nestačíme ani tu deku sbalit. Jen tak koukáme na tu spoušť a doufáme, že to během chvíle přejde, že slunce zase vyjde a všechno se vrátí do původního pořádku. A většinou se tak i stane.

Akorát v mým případě následoval jiný scénář. Ta bouřka nabyla takových rozměrů, že jen málokdo ji dokázal pochopit. No a já už vůbec. Lítaly blesky, rozduněly se hromy, padaly kroupy a já tak mezi tím vším stála a ještě stále doufala, že se jedná o nějaký žert, omyl, že ta bouřka měla udeřit jinde, nejlépe teda nikde, no určitě ne tady. Připadala jsem si jak Jim Carrey v Truman Show. Ať už někdo konečně zakřičí „Klapka“, aby ze mě mohl spadnout ten největší kámen na světě a život mohl jít zase dál přesně tak, jak šel předtím. Jenže nikdo tu zatracenou klapku nezařval.

Vůbec jsem to nedokázala pochopit. Nedávalo mi to smysl. Když jsem v lednu seděla na té červené židli (Byla červená? A seděla jsem vůbec?) a do mých uší doléhala jednotlivá slova z úst paní doktorky, slova jako pozitivní, operace, Motol, jako by se zastavil čas. Vím, jak moc otřepaně tahle fráze zní, ale v tu chvíli se mi jednoduše přestal točit svět. Jako lidem ve filmu, na které se řítí auto, ale oni tam jen stojí uprostřed silnice a vy na ně křičíte, ať se hnou, ale oni tam stojí dál jako přilepení, protože jim se ten čas taky zastavil.

Teď, když na to zpětně vzpomínám, stojím u dveří, pozoruji sebe i tu milou paní doktorku, která se tak snažila, aby to bolelo co možná nejmíň, a chci se pevně obejmout a říct mi zcela upřímně, že to teďka bude hrozně na hovno. Ale že jsem silná a ať to beru, jak to přichází, že se nemusím bát, protože budu v těch nejlepších rukách.

Byl to doposud ten nejtěžší a nejhorší den v mým životě a já si šíleně moc si přeju, aby tu bolest nikdo na světě nemusel nikdy zažít.

You Might Also Like

5 komentáře

  • Reply
    Barča
    Červenec 29, 2020 at 10:31 pm

    A teď už pomalu leze sluníčko ❤

  • Reply
    Áďa
    Červenec 30, 2020 at 6:11 pm

    Jsi statečná. ❤️

  • Reply
    Terka
    Srpen 4, 2020 at 6:48 am

    😘❤️

  • Reply
    Nadka
    Srpen 20, 2020 at 8:24 pm

    Leni drž se! Jsme tu pro tebe 😘

  • Leave a Reply